Anděl pozemský
Z ráje když bůh kleslého muže wyhnal s ženou,
Oba žalost pojala nad tak smutnou změnou:
Na zemi tu z rána wždy anděl sestupowal,
Aby žití ubohým břímě ulehčowal.
Anděl ale zmizel, jak hwězdy zaswítaly;
Na kolenou lidé tu k nebi bědowali:
"Ráčiž pane! — wolali — anděla nám dáti,
A nech u bídníků jej déle prodléwati!
Deyž nám, milostiwý! jenž žehnáš we trestání,
Anděla, by s námi žil w stálém obcowání!" —
K wěčné lásce lidé se darmo memodlili,
Anděl dán jim, s nímžtoby nerozlučně žili.
Krášlila jej newinnost, podobal se kwětu;
A by zůstal, scházely peruti mu k letu. —
Porodila matka jej w sladkém užasnutí;
Dítě totiž — dítě jest anděl bez perutí!
Swítnice a dalekopis
Swítnice dí k telegrafu;
Wiz, jak w záři slnící
Králownou jsem we přístawu,
S korunou se třpítící.
Ramena swá neustále
Na wše strany rozpínáš;
Odplatuli jakou za to,
Takowouli jasnost máš?
Ty zde swítíš — já we wzdálí,
Z lampy máš swou oslawu;
Podál já, než šírým swětem
Jewím se — ty w přístawu!
* * *
We wlasti? — Ne! w dalekosti
Dojde básník slowútnosti.
Samolet
Před časy byl rták na swětě,
Pojmenowán samolet;
Ten sám sebe upalowal,
Když ho tíhlo břímě let.
Ktomu mluwil jednou luňák:
Nač si žití zkracuješ?
Dostit' krátkě; požíwey ho,
Dokud s námi obcuješ. —
Samolet di na to moudře:
K čemu žiwot prospíwá,
Jehož se zde bez oučelu
Wyššího jen požjwá?
Abych zpěwem wyhlašowal,
Kterak mocný swětů pán,
K tomu jenom byl jsem stwořen,
K tomu jenom powolán.
Pročež když mi síla chábne,
Když mi hrdlo umdléwá,
A swé zpěwy uslablými
Zwuky k nebi wyléwá;
Když mou zlatou perut' prachem
Ohyzd'uje šerá zem:
By se znowu rozkřídlila,
Sílím pak ji oupalem;
Abych znowu narozený
K nebesům zas wyletěl,
Aby čistě nejčistšímu
Chwálozpěw můj zase zněl.
* * *
Usmíwáš se tomu ptáku,
Že se upalowal sám,
Aby znowu narozený
Wznesl se we hwězdný chrám?
Člowěka swleč hřešiwého,
Očist' srdce w plamení;
Nebot' jinák nedosáhneš
Nebeského spasení.
Pluh a parolod'
Uzké brázdy hrabal ploužek
Šírým polem na břehu;
Wedle hnal se zpupným chřestem
Párník rychlém we běhu.
Pro sebe di mořský sokol:
Jak se pluh ten sužuje!
Kolo mé oč wětší brázdy
W moře mžikem wkružuje! —
Okaž pak mi oné brázdy —
Wodní bůh tu promluwil —
Kteréžto si před chwílčičkou
Do hladiny moře wryl.
Dál tě arcit' kolo žene,
Než twé brázdy zmizí hned;
Oné wšak, jež rádlo oře,
Dají plody na sto let.
* * *
Sudílku, jen swraskůj čelo
W brázdy, jakéž dělá lod',
Na básníka přimhouřeným
Okem hled' a swáry plod':
Twoje brázdy rychleji než
Wznikly uhladí se zas; —
Setba w duchu básníkowu
Na wěčný ta zraje čas.
Potápěč a žralok
Nořec zběhlý k tomu žil
Aby perly wylowil;
Jednou se dost nasužowal,
Na lodi pak obědowal. —
Žralok, wrah, tu připlowe,
Bezstarostným jej zowe,
Zwolá: Nepowěděl bysli,
Kde si nabyl klidné mysli?
Přečasto se pohřízujes,
Na mneli kdy pamatuješ?
Nemáš strachu před smrtí?
Wjš můj zub tě rozdrtí;
Mnohý člun i s břemením
Pohlcen byl chřtánem mým. —
Ptáš se, dí on, dítěte?
Zub twůj ten mne nehněte,
Neděsí mnehltan twůj;
Wím, že smrt je osud můj —
Proč bych se tě ale bál?
Bohu jsem se odewzdal.
Oukol denní dán mi byl,
Abych perlu wylowil;
Rozum řídí ruku mou,
Získám perlu přemnohou;
Snažím se wším wtipem swým,
Bych se uhnul zubům twýw.
Smrti nelze ujíti,
Nač se tedy soužiti,
Dokud ruka perly lowí?
Konec můj bůh ustanowí.
* * *
Neujdeš sic smrti jisté;
Swědomí wšak mášli čisté,
Bez bázně ží wesele,
Nebe samo tomu chce.
Nehledey si smrti časné;
Ale nekal mysli jasné
Hrozením se nad úmorem;
Neb smert wládne každým tworem,
Ale bůh jen stanowí,
Kdy as koho ulowí.
Swětlo a hlat'
Šwíce stála na stolečku,
Wedle w malém wýklenečku
Ležela hlat' leštěná.
Tato dí: Šetř swětla swého,
Nedostíhneš lesku mého,
Brzo budeš stráwená.
Šwíce prawí se skromnoslí:
Jen se kochey we skwělosti;
Swětlo já, ty lesk jen dáš.
Moudrý hledá w tom swé sláwy,
Že se ke cti obce stráwí;
Ty se stkwíš — čím prospjwáš?
Ucho a oko
O přednost se oko s uchem
Mezi sebou hádaly. —
Iménem mě, co duše oknem,
Práwě lidé nadali, —
Práwí oko — Mnou jen krása
Swěta w srdce wstupuje;
Člowěku pak wšecko schází,
Když mu oko chybuje.
Widinu já spanilosti
Do srdce mu wštěpuji,
Wděčnosti pak slzu jeho
Nebesům já zjasňuji.
Ucho se tu jalo mluwit:
Srdce nech at' rozhodne!
A hle srdce pokynulo,
Že je k tomu ochotné.
Ucho tiše hlaholalo:
Oko! znášli zwuku moc?
Můžešli ty wyjasniti
Jako já poswátnou noc?
Welikého nezračného
Widíšli jej? — Nikoliw!
Žádné oko nepostíhne
Tento swatoswatý diw.
Hlas jej může jmenowati;
Jak se srdce zachwělo,
Sotwa že jen "jméno boží"
Mno až k němu zawznělo.
Domluwilo nyni ucho. —
Hlas je arci mocnější —
Zwolá srdce w tanutí swém —
Swětlo zase krásnější.
Zlato a skořípka
Lodí jednou od Biskajy
Ploula k Adelskému kraji;
Ležela w ní ruda zlatá.
Hrdostí ta marnou jatá
Na skořípku shlížela,
Která wedle ležela.
Tato prawí; Zde máš cenu;
K africkému ale kmenu
Pluje lod', až přistawí,
Jestli té jí nezbawí? —
Nezchopilo zlato slowa;
Přistáli pak u ostrowa,
Kde penize nebyly,
Skořípky jen platily,
Tu se weslář honem hnal
Po skořípce a ji wzal,
Radostně s ní z lodi spěchal,
Bezcenné pak zlato nechal.
* * *
Jakékoli místo měy,
Powinnost wždy wykoney;
Až twá lod'ka přistane,
Muž pak platí, místo ne!
Zebra
Před Jowowou stolicí
Osel stál, řka: Pane země!
Stwořen jsem twou prawicí
Ach jen pro obtížné břémě.
K žwaní bodlák, tíže rázná,
Notný wýprask, dršt'ka prázná,
Osud ten mi určen byl.
Nechal bych tě na pokoji,
O wšem bych se nezminil,
Kdy bych neměl z kůže swojí,
Z šedé blány, ze chlupů,
Posměch jen a potupu.
Sotwa ze skrejše wen stoupím,
Imenují mne šedcem hloupým,
Outrpnost přec semnou měy,
A mně jiný oděw dey! —
Nuž — dí bů — jen oděw wadí?
Zpomůžeme tobě rádi;
Chceme hned tě přeodíti,
Že máš z toho radost mítí.
Kdo se tobě potom zas
Smáti bude, wem ho d'as!
Prstem bůh jen zakýwal,
A hned jako blesk tu stál
Místo osla nowý twor,
K obdiweni dolů, hor.
Prouhy žluté, bílé, snědé,
Místo barwy šerošedé
Táhli se mu po těle.
Osel ten se zradowal,
Do lesa hned wesele
Jako zebra laškowal,
A tu sotwa zařičel,
Hned zas poesměch wůkol zněl:
Hlele osla! stratil kůži;
Wšak ho prozrazují uši.
* * *
Hrdopýcha, chlubení
Bláznů w moudré nemění!
Pastuší hůl
Usnul Dawid, ušlechtilé
Pastýřské to pachole,
Newinné a bohumilé,
Mezi stádem u hole.
Z listí šepce hlahol tišši,
Z řídla blahozwučnější;
Od skal kráčí kněz wšech wyšší,
Samuel wšech moudřejší.
Uwidí tu chlapce spáti,
Pozorností zostřenou
Na něj hledí: w twářit' znáti
Duši nepoškwrněnou.
Budí jej, řka: Chlapče krásný!
Twoje we snách widění
Zděl mi; ducha zrak mi jasný,
Nadán darem wěštění.
Mluwí Dawid: We snách práwě
Pastuší jsem ztratil hůl;
J jda k stromu w nowé tráwě
Jinou jsem si uříznul.
W zem ji wrazím, a pak w mladé
Lože najdu trawině;
Kolem mně se stádo klade,
A tak wolno w srdci mně!
Widím tu an rozwinuje
Listy posoch zholený;
W prostoře se pozdwihuje
Wrchol stromu zelený.
Ale podiwíš se tomu:
Ze dwou stran se pučí wen
Na příč wětew w prostřed stromu;
Žasnu já, tu zmizí sen.
Umlkl — a zamyšlený
Prorok chwíli mlče stál,
Wěštím duchem zanícený
Mluwiti se na to jal:
Dřewo stromu rozštípené
Příčkou widěls, příteli?
Tato posud nezhojené
Rány hříchu zacelí.
Wěz, a wěř a těš se tomu:
Byl jsi we snách nebi blíž;
Weleb boha! w onom stromu
Widěls wykoupení kříž!
Medwěd a spanik
W temnu lesa wysokého
U dubu si stoletého
Huňáč medwěd spočíwal.
Strašáka tu stáda zhlednul
Spaník, a kned strachem zblednul,
Na wětwičku swou se hnal.
Uleklému na podaru
Byl wšak medwěd při rozmaru,
Zwířátko hned k sobě zwal:
"Mír at' mezi námi wládne!
Nepřeje mi zwíře žádné,
Kdožby tebe milowal?
Na stromě ty pelech míwáš,
W temné houšti rád se skrýwáš,
Jako já rád dlouho spíš!" —
Na to dal mu w lahození
Žaludů swých k zakušení,
Ba i zdělil s nim swou skrýš.
Wšak ne přízeň, ani láska, —
Se spaníkem medopáska
Jenom péče spojuje;
Wít', že w spaní k bezpečení
Na pazoury swé se není,
Když ho lowec stopuje.
By ho časně pamatowal,
Před pohromou ostrahowal,
Budiče mu třeba je;
Pod pokutou tedy káže,
Na swědomí přísně wáže
Spaníkowi toto wše.
Šeří záře měsícowa:
U kožíchu medwědowa
Spanik na to přisahá. —
Když se blíží pastýř s psíkem
Medwěda tu budí mžikem,
Též mu wstáti pomahá.
Tento zase pilně slídí,
Nosí, kde jen ořech widí,
Za malým ho mlsákem.
A tak sworné žiwobytí,
Až se začne chumeliti,
Tráwí hnědák s rusákem.
Ale prwní zasněžení
Proměnilo pilné bdění
Spaníka u twrdý sen. —
Zdá se jednou w plawém listí
Medwědowi o kořisti,
Chtiwostí je roznícen.
J tu cítí ostré hryzy
We slabinách, a sen zmizí;
Wyskočít' a stromowim
Utíká, až klesne w tráwě,
A je rád, že nebyl práwě
Stížen brokem lowcowým.
Ale sčítá mnohé rány;
Kosmaté mu totiž blány
Nešetřily zuby psů.
Widí pak, když přijde domu,
An tu strážný na swém stromu
Adpočíwá w zimním snu.
Šklebí zuby medwěd w zlobě:
"Sweřil jsem se scela tobě,
Abych bezpečným jen byl.
Nemožného přislibení
Též jest wíry porušeni!" —
A wtom zwíře pohltil.
Perla nebeská
Ležel boháč nelítostný
We mrákotě zatracen,
Toužil z ruky Lazarowy
Po krupěji jedné jen.
Marnét' bylo jeho lkání
Neskončeným prostranstwím,
Nelzelo mu wěčnou wěčnost
Proniknouti hlasem swým.
Poslední jak ale wýrok
Nebes nad ním dozwučel,
Do noci tu wěčně tmawé
Za ním temný nářek zněl.
Ku stolici smilowání
Jasný cherub přiletí,
Nebeskou tu perlu kleče
Položí a wroucně dí:
Tato perla prostorou se
Ku propasti snášela,
U brány již hrůzotiché
Jal jsem ji, než zmizela.
Hospodin tu perlu žehná,
Ona stkwí se přejasně,
Dí pán — swěty ozýwají
Slowa jeho souhlasně:
Z mrákotyli wěčné ještě
Wykoupení možné je;
Této perle odemknou se
Wěru pekel stežeje. —
Rozplynouc se perla září,
W slzu ai se změnila —
W slzu, matčina již láska
Pro rozence wylila!
Hlemejžd' a hedbáwník
Hlemejžd' jednou s hedbáwníčkem
W mokré tráwě pod keříčkem
Čerstwou píci hledali.
Slunce práwě wycházelo,
Wsě se w jeho záři stkwělo,
Žiwočiši plesali.
Jak mi tebe líto, brachu! —
Prawí hlemejžd', — žiješ w strachu,
Nesja ničím opatřen.
Kdepak se máš w bouři skrýti,
Záslonu kde w parnu wzíti,
Bezpečně kde spáti jen?
Hle jak udobně já bydlím!
We wlastním wždy domě sídlím,
Pohodlně wšudy spím.
Spím až k ránu w pokojnosti,
Pak se zbudím bez starosti,
Wšudy chráněn domem swým. —
Hlemejžd' tak swou jewí pýchu: —
Hedbáwník se zatím w tichu
Na lupenu zapředl.
J tu mračna wystupují
Zdaleka a zatemňují
Zemi, jíž lesk ubledl.
Setmí se — a w hromobití
Násilně se kroupy řítí,
Nimiž metá bouře wztek;
Rozbigí dům hlemejžd'owi,
A ten hledá nahý w křowí
K ochránění kouteček.
Za jítra pak poklidného
Hlemejžd' zase i druh jeho
Ze skrejší swých wylezou.
Hedbáwník si roucho přede,
Hlemejžd' ale nářek wede,
Stratiw na wždy schránu swou.
* * *
Žádný dům, — byt' twrz to byla, —
Jejžby bouře nezbořila.
Žiwnost a cnost jediná
Nejlepší jest dědina!
Mouřeninský král
S otroky lod' w jižní wodě
U předhoří plowala,
Těm se zdálo o swobodě,
We wazbě jež chowala.
Zdálo jen, — neb sladké snění
Zpráwčího hlas zapudil;
Hřmotně řwalo plawců klení,
Ubohé bič probudil.
Počaly se wlny douti,
Strašně wřelo moře juž;
Nemáli lod' utonouti,
Chop se pumpy každý muž!
Pohání bič mouřenina,
Darmo wolá: Já jsem král!
K práci wlekou pustin syna,
Jehož se dříw národ bál.
Jenž byl králem na pobřeží,
Bičují ted' otroka;
Zuřiwostí on se ježí,
Darmo hrozí, darmo lká. —
Přewrhne se kostka ale:
Wícher koráb rozkotal,
A člun nese k břehu krále,
Jemuž osud jarmo sňal.
Částka plawců, ušetřena
Bouří, wzdáwá jemu čest,
Padá před ním na kolena;
On ted' pánem jejich jest.
Černoch metá blesky z očí:
"Máte k panowání chut'?" —
A swým kyjem mocně točí —
Odplata wám nyní bud'!
Powzdechy wám nespomohou;
Díky nebes pomoci!
Rozšlapati mohu nohou
Wás, co čerwy, otroci!" —
* * *
Nezáwiděj wěnců skwostných,
Jež si wine bezprawí;
Nebe mučitelů zlostných
Ztrestá, a tě oslawí.
Čas je rychlý — štěstí malé;
Každý putuj dráhou swou.
Zde jsi žebrák, tám se w krále
Zwýšíš myslí šlechetnou.
Strom a růže
Strom si růži wywolil,
By s ní jako přítel žil
Krátký tento žití sen;
Růže ušlechtilý kmen
Celowala plna wděku,
Strom jí proti bouře wzteku
W čilém síly pocitu
Poskytowal záštitu.
Náhle ale jednu chwíli
Střely slunce popálily
Zelené mu lupení; —
Růže w tichém kwílení
Hlawu kloníc prawila:
Ochranu jsem ztratila! —
Strom ji těšil: Nebědůj!
Družko milá; nebo můj
Uchrání tě ještě kmen,
Až sám bude wywrácen. —
* * *
Přátelswí strom obrazem!
Zhoubným stížen úrazem,
Sotwa že sám ještě stál,
Wíru druži zachowal!
Anděl strážce
Dítě hraním utěšené,
K prsům matky přitulené,
W lůně jejím odpočíwá;
Na hwězdy se mlče díwá,
A pak počne howořiti:
Matinko! nech sestoupiti,
Prosím pěkně, prosím tebe,
Andělička strížce s nebe;
Anděla bych swého rád
Widěl dříw než půjdu spát! —
Slasti plna máti k sobě
Roztomilé tiskne robě:
"Hajej ted'! až procitíš,
Andělička uwidíš."
Ukonejšen w lehhý spánek
Leží tiše pozemčánek. — —
Jak se ráno rozednilo,
Pachole se probudilo,
Ještě we snách napolo
Ohlíží se okolo:
"Matinko! ach díwej se!"
Zwolá — "anděl stojí zde!"
Mne si očka, usmíwá se,
A pak upne oči zase
Na postawu před lůžkem,
Chtiwě po andělu swém
Natahuje ručičku,
A tu pozná — matičku!
Kříž a meč
Wedle sebe wyseli
Meč a kuše we zbrojnici,
Jako sworní oučastníci
Důwěrně si zdíleli
Přestálé swé udalosti.
Meč dí: Hawíř z hlubokosti
Horního mne wýnal hrobu,
Kde má hmota drahnou dobu
Jako ruda přespala;
Zkusiw na to wýhně muka
Byl jsem rejčem, nímžto ruka
Rolníkowa hrabala. —
Rolník zemřel. — Synem jeho,
An ctil wěrně otce swého,
Rejč, jejž we kříž zpodobil,
Postawen mu na hrob byl.
Tam jsem po čas dlouhý stál,
Až mne drzí zloděj wzal.
Že mu rámě neztrnulo!
Ještě leto neminulo,
Byl meč ze mně ukowán;
Jenž mne kříž hrobní žádal,
Tomu jsem byl, než se nadál,
Na stinadle katem dán. —
Tak dí ocelowý meč;
Powažme si jeho reč!
* * *
Ocel srdce wyznačuje,
Swědomí též čistý kow!
Z něhož skutky utwořuje
Rejč si člowěk na swůj row,
Z toho na náhrobek kříž,
Poslední ten chrání skrýš.
Kdo wšak kříž hoden něni,
Tomu pak rejč w meč se měni!
Powětrný míč
Mezi koly zawěšený
Wězí balon při zemi,
Wedle něho utěený
Zhotowitel w práci dlí.
Rozněcuje, měchy wěje,
Plní wzduchem dílo swé:
Nadutá se koule chwěje,
W prostoru se wznésti chce.
Podál w křowí motýl sedí,
Widí její trnutí,
S outrpností na ni hledí
W milosrdném pohnutí.
"Balone, twé powzdychání" —
Zwolá — "budí we mně žel;
Uletělbys tomu lkání,
Kdybys jak já křídla měl." —
Na to křídla roztahuje,
Wesele si počíná,
Přes palouky proletuje,
Nad orla se wypíná.
Žár se zatím rozpaluje,
Náramně se balon dme;
Wzduch ho walně naplňuje —
W tom se prowaz přetrhne.
Balon nadšen mocným duchem,
W rozohněném horlení
Wyletuje wolným wzduchem
Z pozemského wězení.
* * *
Tak duch statný, když jej souží
Nejkrutější bolesti,
W pocitu swé síly touží
K nebesům se wywznesti,
Tak se w želi nejkrutějším
Srdce jewi nejmocnějším!
Důwěra
Pro zlato a sloní kost pustinami táhli
Osman jednou s křest'anem, žížní welmi prahli.
Křest'an sílu wíry swé chwálil bez skončení,
Důwěru mu zwrátiti nic že wstawu není.
Moslemín ten mlče šel; — náhle pažit' zhlédli:
Zotawili zřídlem se, do tráwy si sedli.
A když welbloud opět se dále pohybowal,
Widěl osman křest'ana, an si chleba schowal.
Což pak děláš? — ptal se ho — dí on: Wěz, jak hádam,
Cesta ještě trwá den; potrawu si střádám.
Smál se osman: "Důwěrou tak se wychlubuješ,
A jen na den žiwot swůj bohu neswěřuješ?"
Hřebík
Byltě druhdy w Bagdadě, gasný jako den,
W kalifowě pokladě démant uložen,
W sedmeré se záři stkwěl;
Wedle hřebík zrzawěl.
Zpupný démant, weleben co klenotů král,
Prawil k němu rozloben: "Klid' se, zrzku, dál!
Drzost je twé wloudění
Mezi drahé kameni." —
Že se ještě třpýtíte — hřebík odpowí —
Pyšně w pokladnici té; že se ještě ctí
Kalif jako země pán:
Mnou wám tento pohow dán!
Sotwa ještě minul rok, kalif utíkal,
Za ním krwožízný sok pustinou se hnal;
Hrozí dýka wrahowa: —
Tu se smekne podkowa.
Na kopytě jenom já držím podkowu,
Kopyto zas podpírá tíži koňowu,
Kůň pak jezdce zachowá,
Jezdec říši — a wše já.
Nebo kdybych podkowy nebyl uhájil,
Tedy by byl koňowi běh nemožný byl;
Wrah by jezdce uchwátil,
A s ním říši wywrátil! —
* * *
Rozwaž slowa hřebíka, kdo se pyšníwá,
Newšimna si rolníka: — rádlo wyrýwá
Prwní brázdu k daření
Občanského osení!
Černotrudka
Blízko moře rybnik byl a w něm woda čistá,
Zbloudilá si ryba tam stále sídlo chystá,
Řkouc: Zde budu králownou, poddaní jsou wěrní!
A hned wodu zakalí, rybník celý zčerní.
A když wšecko zkalila obdiwená žasne,
Mní že širé moře jen čisté jest a jasné,
Že w tom hustém močálů nelze déle dlíti,
A že jenom w moři jí možno žiwu býti.
J tu za ní zawolá wodní bůžek z třtiny:
Rybníku, jejž zkalilas, nedáwey ted' winy!
Než jsi přišla, woda zde plynula tak čistě,
Zakalení přičina jsi ty sama jistě! —
* * *
Jaktě krásný tento swět, hoden každé chwály,
Člowěk jenom krwí swou welice jej kálí.
Na zemi, co w ráji by mohli lidé žíti,
Kdyby jenom uměli anděly tež býti!
Skála a kwětiny
Od počátku wěku ční do nadwzdušné říše
Čedíč, skalní welikán přenáramné wýše.
Hlawu jeho obwíji stužka oblakowá,
Pata jeho kwětnatých množstwí bylin chowá.
Z jara tu i narcisy mile rozkwítají,
Líbou wůni kwětowou wzhůru wysílají;
K otawení dáwá jim skála rosy dosti,
Žiwí také jejich wzrůst hojnou wýslunností.
Wýdechem a kwětením skále děkowaly,
Nížto žily, skwítaly — coby wíce daly? —
Když se stkwěly nejlépe w nádhernosti jasné,
Nad jarním že rouchem jich každé oko žasne;
Tu se malé kwětiny zpupnou pýchou zdují,
A ku skále hlawy swé hrdě pozdwíhují,
Mníce: kdyby rozkwětem skály nekrášlily,
Šerošedé paty jí skwěle nejasnily;
Žeby ona nikdy tak zdobně nestrmila,
A co holá skalina smutně k nebi čnila.
Podáwáli rosy jim, když je wedro souží,
Že jen koná powinnost, díků nezaslouží. —
Jak si skála počíná? — sesíláli dusné
Mlhy, aby ulehly na plemeno hnusné?
Odpoutáli hněwiwá blesky swoje strašné,
Aby hromem shladily kwítky prostopášné?
Nikoliw! — i nechala kwísti je a stála,
Na wzdor jejich snažení, tiše — jako skála!
Stála až jí chomáče sněžné čelo kryly;
Ale pyšné kwětiny — i kde ty guž byly?
* * *
Zapomíná, že je prach, w sláwě člowěk hříšný;
Bůh je skála, ale ty jsi ten kwítek pyšný!
|